Život ve Španělsku

 Do Španělska jsem začala jezdit za mojí sestrou, která se tam přestěhovala. Poprvé to bylo, když mi bylo asi 14 let. V té době jsem neuměla ani slovo španělsky, jezdila jsem tam v podstatě jen za mojí sestrou a za pohodou, která ve Španělsku je. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že za pár let budu mluvit téměř plynule španělsky. O rok později jsem si totiž podávala přihlášku na střední školu a rozhodla jsem se pro gymnázium – jak jinak, než se zaměřením na ŠJ.

První rok, co jsem španělštinu studovala, jsem se sama vydala za sestřičkou do Španělska. Cestování bylo trochu složitější, letadlo přistálo ve Valencii a já jsem se musela nějakým způsobem dopravit až do Calpe J když jsem vystoupila z letadla, vyzvedla jsem si kufr a šla jsem na zastávku autobusu. A teď – jak se dostat na autobusové nádraží? Nikde nebyl jízdní řád a nikdo jiný na zastávce nestál…nevěděla jsem ani v kolik hodin autobus jede.

Dodnes nevím, jestli jsem měla opravdu takové štěstí nebo jestli tam jezdí autobusy každou chvíli, ale asi za 10 minut přijel. Nesměle jsem nastoupila a svou kostrbatou španělštinou jsem poprosila o lístek na „Estación de los autobuses“. Protože řidič nic neříkal, tak jsem si sedla a doufala jsem, že jedu správně. Asi po půl hodině jsem začínala být nervózní. Autobus totiž nehlásil aktuální zastávku, jak je to u nás zvykem, a taky jsem si myslela, že jsem ji třeba už přejela. Začala jsem nervózně poposedávat a po pár minutách jsem se zvedla a šla jsem se zeptat řidiče, kdeže to vlastně jsem a kde je autobusové nádraží. V mém podání to znělo asi takhle: „Perdona, donde está estación de los autobuses?“ Řidič se na mě usmál a začal mi vysvětlovat. I když jsem mu rozuměla každé třetí slovo, pochopila jsem, že autobusové nádraží je za další dvě zastávky a že jak budeme na místě, řekne mi. S velkou úlevou jsem si sedla a v hlavě mi běželo, že jsem měla opravdu štěstí, že jsem nečekala třeba ještě další dvě zastávky než jsem se šla zeptat J J na místě mi hodný pan řidič vysvětlil, jak se dostanu přímo k budově nádraží (protože zastávka, na které jsem vystupovala byla kousek dál), já jsem poděkovala a vystoupila jsem.

Budovu by bylo docela těžké najít, kdyby mi řidič neporadil, ale šla jsem podle pokynů a došla jsem až k ní. Tam jsem ještě musela najít správné okénko, ve kterém se prodávaly jízdenky do Benidormu, chvíli jsem čekala na autobus a pak se jelo. V Benidormu už mě čekala sestra a autem jsme jeli k ní domů – do Calpe. Vesele jsem jí vyprávěla tuto historku a došlo mi, že ve Španělsku se domluví každý – ať už rukama nebo nohama, stačí znát základní gramatiku a pár slovíček a máte vystaráno J